Úvod do Wicca Reade

Než se dostaneme k tomu, čím čarodějnictví opravdu je, možná bychom se měli ohlédnout zpět a podívat se, čím bylo - na jeho historii. Čarodějnice by si měly uvědomovat své kořeny. Měly by vědět, jak a proč docházelo k jejich pronásledování, kde a kdy se znovu objevily. Z minulosti se můžeme naučit mnohému. Je pravda, že řadě z nás se historie zdá suchá a nudná, ale historie čarodějnictví taková zdaleka není. Je velmi živá a plná vzrušení.

Před pětadvaceti tisíci lety byl člověk starší doby kamenné závislý na lovu, chtěl-li přežít. Jen díkyúspěchu v lovu měl dostatek potravy k jídlu, kůži k zajištění tepla a přístřeší, kosti na zhotovení ozdob, nástrojů a zbraní. V té době člověk věřil v mnoho bohů. Příroda byla mocná. Bůh řídil vítr, ovládal nebesa a poroučel vodám. Ale především měl Bůh moc nad nejdůležitější činností lidí - lovem... Bůh lovu. Nábožensko-magický rituál se zrodil, když jeden z jeskynních lidí na sebe hodilkůži a masku s rohy a zahrál úloha Boha lovu řídícího útok. Spolu s Bohem lovu zde byla bohyně, i když nevíme, kdo přišel první (nebo zda se vyvíjeli spolu). Člověka též velmi zajímal aspekt plodnosti. Žena byla rodičkou a ochránkyní dětí. Bohyně, která ji představovala, byla Velkou dárkyní a Utěšitelkou, Matkou Přírodou nebo Matkou Zemí.

Se vznikem různých obřadů - kvůli plodnosti, pro úspěch lovu, z důvodů souvisejících s ročními obdobími - se vytvořilo kněžstvo, několik vybraných lidí, kteří měli při provádění rituálů lepší výsledky.

V některých oblastech Evropy tito rituální vůdci, čili kněžky a kněží, začali být známí jako „Wicca“ - „Moudří“. V anglosaské době v Anglii král nikdy nejednal o ničem důležitém bez porady s Witanem, Radou moudrých. A Wicca skutečně musel být moudrý. Nejenže vedl náboženské obřady, ale také se musel vyznat v bylinkaření, magii a věštbě. Musel být léčitelem, soudcem, kouzelníkem, knězem. Pro ostatní byl Wicca prostředníkem mezi nimi a bohy. Ale o velkých svátcích se sám stával téměř bohem.

S příchodem křesťanství nedošlo k okamžitému masovému obracení na víru, jak se často tvrdí. Prvních tisíc let křesťanství převládalo v Evropě staré náboženství v mnoha různých formách.

V prvních dnech, když křesťanství začalo pomalu nabývat na síle, považovalo stará náboženství -čarodějnické a jiné pohanské víry- za rivalská, Snaha zbavit se soupeře je přirozená a církev útočila ze všech sil. Nová náboženství často označovala bohy starého náboženství za ďábly. U křesťanství tomu bylo přesně tak. Brzy pasovalo Boha starého náboženství -rohatého boha-za křesťanského ďábla. Samozřejmě odtud pramenila argumentace církve, že pohané jsou vyznavači ďábla.

Tento způsob zdůvodňování používá církev i dnes. Zvláště misionáři měli sklon označovat příslušníky všech kmenů, na něž narazili za vyznavače ďábla, protože kmen uctíval jiné bohy, než křesťanské. Nezávisle na tom, zda lidé byli dobří, šťastní, často morálně a eticky lepší než většina křesťanů, museli být obráceni na víru.

Obviňování z uctívání ďábla, tak často zaměřované na čarodějnice je směšné. Ďábel je čistě křesťanský vynález.

V roce 1484 papež Inocenc VIII. vydal svou bulu proti čarodějnicím. O dva roky později dva slavní němečtí mniši, Heinrich Institoris Kramer a Jakob Sprenger, vydali neuvěřitelný výmysl proti čarodějnictví Malleus Maleficarum( Kladivo na čarodějnice). Tato kniha obsahovala závazné pokyny k pronásledování čarodějnic. Ale když knihu předložili Teologické fakultě Kolínské univerzity - v té době ustanovenému cenzoru- většina profesorů s ní odmítla mít cokoli společného. Kramer a Sprenger se nedali zastrašit a souhlas fakulty padělali. Tento podvrh byl odhalen až v roce 1898.

Hysterie rozpoutaná Sprengerem se začala postupně rozšiřovat. Šířila se jako oheň - objevovala se náhle na neočekávaných místech, až se rozšířila po celé Evropě. Ohně pronásledování zuřily skoro tři století. Lidstvo zešílelo.

Odhaduje se, že celkem bylo upáleno, oběšeno a umučeno devět milionů osob obviněných z čarodějnictví.

V roce 1951 byly v Anglii konečně zrušeny poslední zákony proti čarodějnictví. To otevřelo cestu pro samotné vyznavače čarodějnictví, aby se vyslovili nahlas. V roce 1954 dr. Gerald Brousseau Gardner prohlásil ve své knize Witchcraft Todey (Čarodějnictví dnes) „To, o čem Murrayová teoretizovala, je skutečná pravda. Čarodějnictví bylo náboženství a vlastně ještě je. Vím to, protože já sám jsem čaroděj. Dále řekl, že čarodějnictví je stále velmi živé, ale existuje v ilegalitě. Byl první, který popsal čarodějnictví z pozic jeho vyznavačů.

Ale ať si člověk o Gardnerovi myslí cokoli, ať je víra v původ kultu Wicca jakákoli, všichni současní i budoucí vyznavači čarodějnictví mu vděčí za odvahu povstat a promluvit na obranu tohoto kultu. Díky něm se dnes můžeme těšit z čarodějnictví v mnoha jeho formách.