Sebestřednost a sebeláska

Jsou to slova, která často mohou vyvolávat negativní reakci. Je přece neskromné a egoistické myslet jen na sebe. Je důležité a společensky žádoucí umět dělat kompromisy a myslet i na druhé.

Vyplatí se ale tuto zkušenost prozkoumat. Když si dovolíme mít se rádi a myslet na sebe, často zjistíme, že pokud se dodstatečně nestaráme o sebe, nejsme schopni starat se ani o ostatní.

Dokud nezačneme milovat sama sebe, nemůžeme milovat v plné míře nikoho, protože před tím jsme „plnou míru“ neznali. Kompromisy na úkor vlastních potřeb jsou bolestivé. Se sebeláskou ale vycházejí z pocitu vlastního vnitřního naplnění a skutečné chuti druhému vyjít vstříc.

Nejvyšší formy altruismu je schopen člověk, který s ním začíná právě vůči sobě. Dělají nám radost. Sebeláska je základem vnitřní spkojenosti, jistoty a úspěchů a opravdu kvalitních vztahů s okolím. Naše problémy, nemoci a neuspokojivé životní situace vycházejí na nejhlubší úrovni z negativního vztahu k sobě samým. Žijeme stále dědictvím křesťanské společnosti a řadu vzorů jsme od ní přejali, nyní ale také žijeme v mimořádné době a máme možnost se jich zbavit a přeprogramovat.

Sebestřednost znamená „vnímat sebe sama jako střed svého světa“ a „pobývat ve svém středu“.

Člověk přebývající ve svém středu si je lépe vědom sebe sama - svých potřeb, talentů a schopností, je tedy sebevědomý. Sebevědomí dává velkou vnitřní jistotu, pevnou půdu pod nohama.

Snižuje pravděpodobnost, že by se jedinec nechal přemluvit k něčemu, co je proti jeho vůli a hodnotám, které uznává, a co je pro něj nevýhodné a oslabující. Svou lidskou hodnotu nemusí dokazovat, je přirozenou součástí jeho integrity.

Sebestřednost je vlastní malým dětem a v rámci výchovy se ji tvrdě odnaučují, aby vyhovovaly společenským normám. V dospělosti při osobním rozvoji se ji lidé zase snaží získávat zpět, neboť zjistili, že pociťovaná vnitřní nepohoda vychází právě z přílišného soustředění se na vše kolem, jen ne na sebe.

Sebeláska znamená uvědomit si vše, co k nám patří - veškeré potřeby, talenty a tvořivost. Také chyby či charakterové nedostatky. Nemusí být jednoduché vidět se v pravém světle a ještě se přijmout.

Přirozenou sebelásku v dětství zatlačila do pozadí výchovná kritika, která v nás vypěstovala sebekritiku, našeho průvodce v dospělém životě. Jedinou odpovědí na sebekritiku je sebeláska, a tou nastolíme opět rovnováhu.

Co nám dala běžná výchova?

Hlas rodičů, který dítě denně slýchá, se stane jeho vnitřním hlasem v dospělosti. Například moje matka mi velmi částo říkávala: „ Z tebe nikdy nic pořádného nebude, měla jsem tě utopit v koupelkách.“ Bylo to pro můj další vývoj úžasně motivující a trvalo mi půl života tento program ze svého mozku vyjmout.

Když dítě dostane často pocítit, že toho dělá tolik nedostatečně a špatně, postupně začne věřit, že nedostatečné a špatné je. Je to bolestná zkušenost, ale dítě ji nezpochybní, protože to říkají ti největší, kterými jsou jeho rodiče. Začne věřit, že mnohé věci nikdy nedokáže a pravděpodobně se o ně v životě ani nepokusí. Přestane dělat „nebezpečné věci“. Do mnohých situací vstupuje „ s vědomím, že „je nešikovné, zlobivé, hloupé a neschopné“. Nezávisle na tom, jestli je dítě přizpůsobivé nebo rebelující, se v něm usadí zkreslená představa o sobě a konflikt se skutečnými potřebami, které se v průběhu života stále, byť jen tiše, ozývají, je na světě. Vede to k opakovanému vnitřnímu pnutí, které se navenek projevuje nejistým chováním a neschopností se správně rozhodovat. To, že se dítě vymaní z rodičovského vlivu, ještě neznamená, že má vyhráno, protože většinou si k sobě v dospělosti přitáhne partnera, který v takovýchto destruktivních informacích u něj pokračuje. Často se pak zabývá otázkami typu: Mám zůstat v práci nebo ji změnit? Mám nechat šéfa, aby se mnou takto mluvil? Mám tolerovat partnerovo chování? Mohu se změnit? Můžu říci, co cítím? Mám vůbec právo žít podle svých představ?

Odpovědi na tyto otázky mohou být snadné u druhých, ale u sebe můžeme bez sebelásky upadat do velké nejistoty.

Pěstování zdravé sebelásky v dospělosti pomáhá k návratu do přirozeného stavu, který byl na počátku každého života. Charakterizuje to samozřejmé projevování sebe sama, bez pocitů viny či zbytečného rebelování.

    K tomu potřebujeme:

  • posilovat pocit, že tak, jak jsme, jsme v pořádku

  • přestat nad sebou vynášet soudy.

Pomůže k tomu rozhodnutí ke změně a vlastní pevná vůle. Všechny naučené postoje se můžeme přeučit. Pokud se do změny pustíme, dobrého konce se určitě dobereme.

Jak posilovat sebelásku?

Sebeláska je souhrn konkrétních činů, kdy si otevřeně dáváme najevo, že se máme rádi, stojíme sami za sebou, vědomě jednáme ve svém vlastním zájmu a zároveň nezpůsobujeme záměrně újmu jiným lidem. K tomu je třeba discipína, protože staré programy sebeodmítání se jistě připomenou. Disciplínu je třeba používat novým způsobem - udržovat v rovnováze se sebeláskou.

Disciplinovaně si dávat lásku a laskavě se udržovat v disciplíně.

Kde se sebeláskou začít?

Nejlépe tam, kde o sobě pochybujeme. Často se to týká těla a vzhledu, inteligence a profesních schopností, partnerských a rodičovských kvalit a především sebe sama jako člověka. Začít sebe sama teď a tady přijímat.

Většina lidí v hloubi duše ví, že to, co dělají „myslí dobře“ a dělají to nejlepší, co umí. Je tedy třeba začít skutečně věřit a vyzařovat jistotu, že to také dost dobré je. Přestat se podceňovat a podsouvat si zlé úmysly. To přináší úlevu a možnost ocenit, co všechno jsme už dobře udělali. Je celá řada skutků a rozhodnutí, na která můžeme být právem pyšní. Také se tím otevírá možnost všimnout si bez obav svých chyb a pak své chybné jednání měnit. Lidé jsou schopni velkých pozitivních změn, když vědí, že jejich přiznané chyby nikdo nepotrestá.

Překonávat strach z rozhodnutí.

Rozhodnutí je třeba udělat - nejlépe to správné, ale často hlavně nějaké. Po několika důležitých rozhodnutích přichází větší sebejistota a zkušenost se sebou jako kompetentním člověkem, oprávněným řídit svůj život.

Je třeba umět říkat „ne“ v nevyhovujících situacích. „Ne“ vytváří společně s „ano“ rovnováhu, a bez něj žije většina lidí v „tichém nesouhlasu“. Při odmítnutí je třeba stát si za svým rozhodnutím i s případnými důsledky. Zkušenost, kdy si „ne“ dobře ustojíme, dodává pocit sebejistoty.

Zastavovat destruktivní sebekritiku.

Naše mysl má navyklý způsob myšlení a zcela automaticky ho spustí, když se dopustíme reálné nebo domnělé chyby. Je třeba si toho mechanismu vědomě všímat a mysl jednoduše zastavovat a učit ji myslet pozitivněji o sobě samých i druhých. Často to bývá největší výzva v celém procesu učení se sebelásce.

Naučit se odpouštět chyby.

Pokud se chyb dopustíme, můžeme si je uvědomit, rozhodnout se pro příště jednat jinak a svůj přestupek nezveličujme. Mnoho chyb ani chybami není, ale jen nedorozuměním, které vznikne na základě různých očekávání a chápání situace .

Co sebeláska přináší do života?

  • sebeláska uhlazuje cestu

  • zjednodušuje strukturu naší osobnosti, zklidňuje emoce, pomáhá vidět běžné denní situace v jednoduchosti a poskytuje nám překvapivě jednoduchá řešení

  • je snažší postavit se těžkostem

  • člověk se stává odolnějším, odvážnějším, odpovědnějším a také laskavějším a chápavějším vůči sobě i ostatním

  • může se stát, že se zcela nenásilně změní jeho koníčky

  • vztahy se buď vyvinou do hloubky, nebo skončí

  • je možné, že se změní práce, pokud ta stávající nepřináší dostatek spokojenosti

  • sebeláska znamená nástup na cestu k sobě samým a svým hodnotám

  • dostaví se obrovská úleva, protože nejhlubším přáním člověka je mít dovoleno přijímat sebe sama

  • v kontaktu a míru se sebou jsme „doma“ a v bezpečí a život se může odvíjet příjemným způsobem

  • sebeláska i v dospělosti zcela mimoděk vede k dětské hravosti a intenzivnějším prožitkům.