Práce s emocemi - zaměření pozornosti

Zaměřit pozornost znamená být si fyzicky vědom toho, jaké pocity probíhají v našem těle (zachytit emoci dokud je ještě na úrovni pocitu). Jde o to, co nejvíce stáhnout pozornost k tomu, co se ve vás děje. Ať jde o fyzickou bolest, nebo o emoce jako je strach nebo vztek, obojí se nejdříve projeví ve formě pocitu. Věnujte mu pozornost. Sevřel se vám hrudník, břicho? Dýcháte mělce nebo násilně? Buší vám srdce?

Nesnažte se nic měnit. Jen zůstaňte přítomni. Nevyužívejte – opakuji :nevyužívejte – tuto příležitost k analýze nebo ospravedlňování sama sebe. Energeticky by to bylo jako přilévat olej do ohně, roznícené emoce by vzplály ještě silněji. Sebeanalýza by vás znovu uvrhla do operačního systému ega a jeho konstatního proudu smyšlenek. Vy však nyní máte příležitost dostat se za něj, do svého vyššího Já.

Dopřát si na tento první krok dost času je důležité ze dvou důvodů. Za prvé – tak jako v každém postupu, kdy jde o uvědomění si mimovolných tělesných pochodů a o jejich kontrolu- vědomá přítomnost v těle nám zaručí, že nepotlačíme své emoce nebo se od nich nebudeme distancovat( což jsou dvě neustálá rizika duchovní cesty) . Za druhé, donutí vás to zůstat u pocitu, což je místo, kde se tak jako tak, odehrává zásadní práce.

Vítej.

Další krok se zdá být v rozporu s každým očekáváním. Ukotveni přímo uprostřed svého zmatku a rozrušení začnete pomalu a jemně říkat :“Vítej zlosti, nebo Vítej strachu, nebo Vítej bolesti“.

Proč byste měli dělat něco tak šíleného ? Není snad hlavním smyslem této práce se těch nezvládnutelných emocí nebo fyzického utrpení zbavit?

Není. Jejím smyslem je nedovolit, aby vás odvedly od přítomnosti, nedovolit, aby vám ji vzaly.

A způsob – jediný způsob – jak to udělat, je silou své soucitné pozornosti, je zavinout do svého hlubšího já. V Dopisech mladému básníkovi Rilke říká : Možná jsou všichni draci našich životů princezny, které jen čekají na náš čin, krásný a odvážný, který uděláme právě teď. Možná je všechno co nás děsí, ve své nejhlubší esenci jen něco bezmocného, co potřebuje naši lásku. “

Energetický princip, o který tady jde, je jasný: draci jsou energetcké uzlíky v řečišti našeho uvědomění, když na ně přeneseme mnohem silnější energii své soucitné pozornosti, rozpustí se a zmizí v řece.

Já osobně doporučuji je pojmenovat, neboť jsem zjistila, že lidé k tomuto přivítání dodávají předmět tak jako tak, a v devíti z deseti případů je tento předmět nesprávný.

To co vítáte a přijímáte není vnější situace, nýbrž dojmy a smyslové pocity, s nimiž ve svém nitru v dané chvíli pracujete.

Tento okamžik se dá vždycky vydržet a akt přijetí nás opravdu zakoření pevně v přítomnosti.

A jakmile ustojíme a integrujeme to, co máme v daném okamžiku vnitřně před sebou, bude už jen na nás, co uděláme s vnější situací. Poddat se, znamená v tomto smyslu, konat na základě síly integrity, nikoli podvolit se nátlaku nebo zneužívání.

Propuštění.

To nejdůležitější, co chci k tomuto bodu podotknout, je abyste neudělali tento krok příliš rychle.

Práci samotnou jsme ve skutečnosti vykonali už v prvních dvou krocích a tento poslední byste měli učinit až tehdy, když cítíte, že energie svázaná s rozčilením, už sama začíná slábnout. Tehdy a jedině tehdy, můžete tento krok použít jako finální rozloučení ve chvíli, kdy byla vaše vnitřní činnost dokončena.

Pamatujte si také, že propuštění se týká jen tohoto okamžiku. Není to paušální slib, že už nikdy nebudete cítit zlost, je to jen uvolnění zlosti, týkající se současné chvíle. Zlost se téměř jistě zase

někdy vrátí. Ovšem pokaždé, kdy ji dokážete ozářit světelným paprskem své soucitné pozornosti, ztrácí víc a víc ze svého vlivu, kterým na vás působí.

Když přikročíte k poslednímu kroku, můžete si vvybrat jeden ze dvou způsobů, jak to provést.

Nejjednodušší je říct: „ Propouštím tuto zlost“ ( nebo strach nebo bolest) – použijete stejné slovo, jakým jste svůj pocit pojmenovali předtím.

Můžete dát ale i přednost následující litanii:

Nechávám odejít svou touhu po jistotě a přežití.

Nechávám odejít svou touhu po úctě a sympatiích.

Nechávám odejít svou touhu po moci a ovládání.

Nechávám odejít svou touhu změnit situaci.

První tři věty této litanie můžeme chápat jako energetická centra systému falešného já. Hlavní zranění, která jsme utrpěli v těchto oblastech, spolu s naším pomýleným hledáním kompenzace jsou hnací silou našeho nevědomého chování, kteé je zdrojem trvalého lidského utrpení.

Těmito litaniemi vysíláme k nevědomí silná poselství.

Čtvrtý řádek této litanie pak eleiminuje veškeré pochybnosti o tom, že člověk „využívá“tuto práci k nápravě nežádoucí situace. Cílem je prostě zůstat přítomný v této hlubší rovině „ po dobu jejího trvání“.

Každý okamžik vědomé přítomnosti se totiž odehrává ve věčnosti.

Nelpění.

Jádrem tajemství, k němuž se nyní dostáváme, je nelpění, nelpění, duchovně chápáno jako výměna kosmické energie, je síla, díky níž mohl Ježíš žít a zůstat věrný své cestě.

Je to síla skrze níž léčil, síla, skrze níž odpouštěl, a také síla, skrze níž se setkává s námi.

Není to jen jeho síla – něco, co bylo propůjčeno výlučně jemu, jako výsada jediného Syna božího.

Tatáž síla je pevně zakotvena v našem vlastním srdci a duši. V momentě úplného odevzdání v nás exploduje přítomnost a tato přítomnost je současně místem setkání s Ježíšem – mistrem moudrosti -

samotným.

Život nám k této práci nabízí spoustu příležitostí, tím si můžete být jisti. Někdy to vypadá, že touto prací je život sám, čtyřiadvacet hodin, sedm dnů v týdnu, trvající odevzdání. Problém je, že většinu času si neuvědomujeme, že „spíme“, jak se tomu říká v naukách moudrosti, tzn., že jsme v napětí, že jsme sevření, a že jsme byli vrženi zpátky do našeho malého já . Kráčíme životem automaticky a nevědomě. Když ale zůstaneme bdělí a uzemnění v pocitu smyslového vnímání a budeme-li ochotni probudit se, jakmile zjistíme, že jsme upadli do spánku, můžeme všechna dobrodružství a nehody, kterými nás život častuje, využít k posílení a prohloubení našeho spojení se srdcem – a našeho spojení s KRISTEM.